Požární výcvik

K požárnímu výcviku se na zličínském nádraží v polovině května sešlo pět dobrovolníků a tři odborníci. Hasičská kolejová stříkačka nás s přestupem dopravila do oblasti požáru nedaleko Loděnice. Tam dostal každý z dobrovolníků svojí hadici a hurá hasit. Avšak pozor, v hadicích není voda. Dobrovolníkům to, zdá se, nevadí a využívají hadici coby obušek. Po nějakém čase jsme konečně objevili pěknou hasičskou nádrž na potoce. A také první požár a hořící oběti. Museli jsme tedy nabrat vodu, ustrojit se do výzbroje a oběti zachránit. To se nám úspěšně podařilo, i když se někteří zapomněli nebo zamotali v šatně a tím vznikaly drobné prodlevy. Jen co jsme zachránili oběti, bylo třeba uhasit hořící les a přilehlou louku. Toto cvičení spočívalo v hašení skrytých svíček tryskající vodou z hadice. Ne každý měl dobrou mušku, ale i tak se nám podařilo dostat oblast pod kontrolu.

Po krátké svačince jsme pokračovali dále. Došli jsme do vesnice, kterou protékal vhodný potok, a tak byl čas na

ozkoušení americké technologie. Byly nám dodány vrhací vaky na vodu, které hasí požár záplavovou vlnou, pokud na ně dopadnou. Jediným problémem je trefit se. Po příchodu na cvičiště se ukázalo, že trefit se bohužel není jediný problém. Ještě obtížnější je naplnit vak před hodem vodou. Ačkoliv se odborníci a především znalec Lukáš snažili, jak mohli, dostali jsme do vaku díky nepasujícím závitům maximálně deci vody. A to je na hašení málo. Vaky jsme tedy zavrhli, vrátili jsme se do vesnice a vykročili vzhůru na kopec, kde nedávno došlo k velkému lesnímu požáru. Požár již byl před nějakou dobou uhašen, zbývalo však zjistit, proč vznikl. Před detektivní prací je ale potřeba se nejprve řádně posilnit, a tak jsme někteří zasedli k obědu. Jiní dali přednost obědu na stojáka jako v bufetu.

Po obědě přišel čas na průzkum a zmapování vyhořelé oblasti. Po provedení těchto prací jsme se vydali na dalekou pouť do Rudné, kde jsme cestou poznávali znaky různých hasičských sborů. Například hasičský sbor Kňovice se těšil

velké popularitě. Po vyčerpávající chůzi tříkilometrovou rovinkou v Rudné bylo jasné, že zde bude v případě požáru opravdu těžké sehnat vodu. Závěrečnou fází výcviku tedy byl úkol požádat místní domorodce o vodu pomocí tajného hesla. Domorodců tu bylo dosti, možná až příliš. Ale ke kterému se vydat, to není jednoduchá otázka. Napoví nám hasičské znaky, které jsou číslované stejně jako domy domorodců. Družstvo Sebík + Lukáš dospělo k závěru, že když jsou v Rudné, nechají si napovědět od znaku hasičů v Rudné. A tak na kontrolní otázku „Byl tady Soptík?“ nedostali odpověď „ne“, „nevím“ a podobně, ale tu správnou - „ne, ale napršelo“. Zeptali se tedy, zda jim pan vesničan dá vodu. A co se nestalo. Nedal. A na další výzvy reagoval hašením hasičů zahradnickou hadicí. Navíc bylo při bližším pohledu poznat, že zuřivým vesničanem je Shudy. Nezbývá, než mu vodu vypnout. Vesničanova zahrada má naštěstí ještě tajný zadní vchod, kde se dá proplížit až ke kohoutku a ten zavřít. To se vcelku podařilo, až na to, že si

vesničan bohužel pronikajících hasičů všiml, a tak je ještě jednou drobátko zkropil.

A to už byl konec výcviku, požární bus nás odvezl do Zličína, odkud jsme s drobnou, ale samozřejmě plánovanou zacházkou došli na konečnou do Řep.

Kokeš