Expedice Železné hory 2010

Vážení cestující, opět po roce na nás přišla řada v organizování výletu. Brdy už jsou provařený a tak již poněkolikáté jsme vyrazili do Železných hor. Přesně potřetí. Letos jsme měli v plánu probádat jejich východní část od Lichnice směrem na Seč a poté si projít těleso zrušené trati do Vápenného Podolu. Na výlet jsem se balil s obavami z nejistého počasí a tak místo plavek jsem radši sbalil velké, opravdu velké pařeniště. Bylo v akci v Hornbachu, tak proč ne. Ke klubovně dorazila jen Téra, zato na nádraží na nás čekala dvojčata s Kačíkem a Mates s fůrou jídla, které sotva unesl, ale protože není žádné ořezávátko,tak ihned poté, co jsme doběhli kvůli frontám ujíždějící vlak, se pustil do jeho konzumace, a tak měl zavazadlo v Třemošnici, kde naše železniční pouť končila, batoh již poměrně lehký. Byl však těžký on (protože byl právě plný toho jídla), a tak mu kopec z Hedvikova na Kaňkovské polesí dal trochu zabrat. Komu však ne. Kameny zde byly kluzké, neboť se krajem před

chvíli prohnal solidní slejvák a důchodcovské tempo děvčat nás vpřed nijak netlačilo. Pak už jsme dlouho neotáleli a v členitém terénu našli alespoň trochu rovné místo a postavili pařenišťata k ulehnutí. Ráno bylo svěží, s výtečným kýblem jahodového jogurtu a mlhou v lese, ve které se potulovali houbaři. Vstali jsme a vyrazili vstříc Sečské přehradě s Morčetem v zádech. Cestou od kapličky sv. Jana ke Kubíkovým dubům jsme svedli lítý závod s klubem důchodců, jež se vydal na sobotní zdravotní procházku. Atmosféra byla vskutku napjatá, dřeli jsme ze všech sil, ale důchodci s vycházkovými holemi nám uštědřili tvrdou lekci. Zmizeli za obzorem dřív, než si to stihla Téra poznamenat do deníčku a zahrát si s nimi hru „řekni číslo“. Tak jsme radši zvolnili tempo na nulovou úroveň a počkali na Morče. U Kubíkových dubů jsem s Bužem v pařezu ulovil kešku a hladové děti počali chroupat suché čínské polévky, jež jim prý Hobo na schůzce zařadil do jídelníčku. Tak jsme děti politovali, v Počátkách nabrali vodu a přes

rozkvetlou louku se přesunuli na pláž vodního díla Seč. Na pláži proběhl regulérní oběd, kdo měl hlad a prášilo se mu po polévkách z nosu, byl dokrmen Morčetem a jejími šerry rajčátky. Po obědě následoval přesun na hráz, prohlídka hráze, domku hrázného, a impozantního bezpečnostního přelivu. Děti však více zaujaly, sečskými hasiči pořádané, oslavy Dne dětí na návsi. Součástí programu byl skákací hrad, projížďka na šimlovi a pro děti limesa a zmrzlina zdarma. Myslím, že spokojeni byli všichni. Den se nachýlil a začalo se zatahovat. Vydali jsme se tedy dál od města Seče, ven z CHKO Železné hory, na úpatí kopce Bučina, k Vápennému Podolu, hledat místo na spaní. S tím deštěm to nakonec nebylo tak horké, takže jsme měli čas i na bloudění v odporném březovém hájku plného ostružin a divočáčích rochnišť. Bučina, kopec to křivolaký, nakonec poskytla kousek rovného místa na spaní a možnost uklohnit si výtečné těstoviny s kečupem. Ráno bylo deštivé, ale než jsme do sebe nasoukali snídani, déšť ustal. Vydali jsme se za

hlavním bodem programu-kdysi, díky železnici a lomovému průmyslu, bohatá obec Vápenný Podol s nyní opuštěnými honosnými domy, starou vápenkou a nádražím, kde se na nakládací rampě pasou ovce, na třetí koleji stojí kurník a místo výpravčího zde zasloužilý stařík krmí králíky. Po tělese bývalé trati, ze které je dnes naprosto obyčejná lesní cesta, jsme se vydali k železniční odbočce Tasovice, kde se nachází státní sklad hmotných rezerv a také se zde sbíhají bývalá trať do Podolu a nová do sousedních Prachovic. Cestou jsme parádně zmokli, to abychom splnili připomínky rodičů, totiž že děti můžeme vrátit špinavé, mokré a celé. Špinavé už byli. U odbočky Tasovice jsme s Bužem ulovili další kešku a pak jsme se ztratili. Morče s dětmi šla podle staré mapy a po staré modré značce, já s Bužem podle nové mapy a po nové modré značce. Sešli jsme se na nádraží v Kostelci u Heřmanova Městce. Rozhodli jsme se najít příhodné místo na oběd a najíst se, než nám pojede vlak. Hned u nádraží bylo možno obdivovat další opuštěnou

vápenku a já jsem si s dovolením zarozjímal na hnijícími modrými Karosami LC735 na přilehlém pozemku. Poobědvali jsme v autobusové zastávce a následně jsme ze zastávky Kostelec u Heřmanova Městce-Písník, kde si ještě děti zahráli na babu na posečené loučce, odjeli motorovým vozem řady 810, se specifickým způsobem odbavování cestujících, do Přelouče, kde jsme přestoupili na R 704 „Galán“ s pravidelným příjezdem 17 hodin a 15 minut do Prahy hl.n., kde naše putování skončilo a kde jsme celé děti odevzdali. Doufáme, že se vám výlet líbil, a děkujeme, že jste si pro tento víkend zvolili turistický oddíl Kočovníci při 49. Pionýrské skupině.

Ikarus