V poměrně hojném počtu jsem vyrazili již v úterý večer do vzdálených exotických krajin… No dobře, nebudu tak přehánět, ale vzdálené byly, exotická a podivuhodná byla zejména paní co nás měla ubytovat v místní pionýrské klubovně. Její smysl pro humor jsme však spíše nepochopili, každopádně nesdíleli. No nic, hlavně že jsme v pořádku dorazili a jsme v (relativním) teple. Totiž tyto vzdálené krajiny se zvou Červená Voda u Králík.

Ráno jsme koupili místní noviny a v nich jsme našli zmínku o jakémsi pánovi, hledači pokladů Robertu Červeném, který hledá, co taky jiného, poklad. Shodou okolností kdosi našel v místní kronice zapadlou fotku nějaké místní aristokratické rodiny, která někde zakopala onen poklad.

Tak jsme se vydali hledat sídlo rodiny v naději, že tam budeme dříve než pan Červený. První cesta vedla do Dolní Hedče, kde měl dům stát. Když jsme překonali všechny nástrahy podnebí drsného podjesenicka – podorlickohorska, tedy hlavně strašný vítr a zimu, dorazili a obhlídli klášter, zašli jsme se zeptat, kam jinam než do hospody. A hele: paní říkala, že pamatuje, že její děda povídal… že tu zkrátka bydleli, ale pak odešli jinam. Mno, lepší nějaká informace, než žádná, že? Tak jsme se vydali krásnou poutní křížovou cestou vedoucí ke klášteru Matky Boží. Cestou dolů, naštěstí. Posilnili jsme se v cukrárně v Králíkách a pak už šupajdili domů do klubovny. Brzy spát, protože další den nás čekal velký výlet…

Velká tůra s cílem na vrchol Králického Sněžníku. I Marek-Blatník tam statečně vylezl. Dolů už to šlo skoro samo. Ale stálo to zato. 1423 m n. m. jen tak někdo nevyleze. Startovací výška byla přitom pouhých 690 m.n.m., takže jestli dobře počíá moje kalkulačka, tak to bylo 733metrů převýšení!!! Nahoře jsme našli ještě navíc mapku, která málem odlétla, jaký vichr tam byl. Uf vysokohorská tůra, řeklo by se, kdyby zrovna všechna slova neodnesl vítr. Tak radši slezeme dolů, kde je les a nefouká tak strašně… Cestou jsme šli docela pěkný kus po státní hranici. I Tympán (Honza) zvládl celý výlet, a vůbec všichni jsme se vrátili domů, kam nás odlifroval Ikarus, za což mu patří dík. A všem horalům samozřejmě uznalé zamručení….

Další den byl odpočinkový a tak byli na programu Draci. Jak jsme totiž zjistili z mapky, poslední útočiště rodiny von Rottbach bylo pravděpodobně nedaleko rozhledny na Křížové hoře. Draci se povedly i nepovedly, nakonec ale všechny vzlétly. Když začalo být počasí příliš nepříznivé, ještě trochu jsme se prošli a pak hurá domů. Cestou jsme našli bohužel jen hroby rodiny von Rottbach. Smutná sudetská poválečná historie se ukázala být všudypřítomná. Že by je zabili četníci? Půjdeme si to radši ověřit k jejich vedení. Ale zas až zítra.

Nedaleko se totiž nachází veliká dělostřelecká tvrz Bouda. Jestli si pamatujete „řopík“ na Úteráku, tak tohle je tak tisíckrát zvětšený betonový bunkr. Nejprv se nám moc nechtělo, ale když jsme viděli zápal pana průvodce absolvovali jsme nakonec celou prohlídku trvající hodinu a půl. Neuvěřitelný labyrint chodeb, dneska už pustých a mokrých, původně však připravených na válku, která (naštěstí) nikdy nepřišla. Pořád bylo na co koukat. Pán evidentně věděl o bunkru a tehdejší armádě úplně všechno. Dokonce věděl i to, že od von Rottbachovy rodiny sem žádná kořist nepřišla. I přes jejich smutný osud tak my, dnešní hledači pokladů máme šanci ho nalézt… Cestou od jednoho bunkru ke druhému ještě prolézáme další a další, tentokrát už menší… Zrovna je den, kdy jsou v nich přítomní i vojáci – tedy nadšenci oblečení do uniforem a s vybavením, nadšením a vědomostmi čekající na nevinné oběti, které vtáhnou dovnitř a nemilosrdně jim vysvětlí jak co fungovalo. Uf. Taková armáda, to není žádná sranda…

Jak jsme večer objevili, na fotografii, kterou jsme objevili už první den, bylo celou dobu něco napsáno neviditelným písmem. A jak jsme to zjistili, když bylo neviditelné? No přeci nahřáli jsme fotku a ono najednou bylo vidět! Starý známý trik. Takže jsme zjistili místo, kde byl zakopán poklad…. Naštěstí jsme zlaté cihly získali dřív než profesionální hledač pokladů, pan Červený. Amatér… Tedy myslím, že potenciál vzdáleného kraje jsme využili jak se dalo. Komu je líto že tam nebyl, ať se podívá aspoň na fotky (v galerii).

AžA