Uprostřed noci, spíše k ránu, mě vzbudil telefon. Volali z vodárny, že se vyskytl veliký problém a že bych měl okamžitě přijet. Nu což, jsem ředitel, musím tedy řešit problémy. Nasedl jsem do svého auta a za chvíli se hlásil na vrátnici vodárny v Káraném, která dodává pitnou vodu do Prahy a okolí. V Praze se buď míchá s vodou z Želivky, nebo se dodává čistá severním částem Prahy. Pro zajímavost dodáváme do hlavního města 24% vody, 73% připadá vodě z Želivky, úpravna vody v Podolí je jen rezervní zdroj. Hned jsem se dozvěděl, že dodávka vody od nás je přerušená. A na mě bylo tuto situaci vyřešit a to tak, že rychle. Nemůžeme si dovolit meškání, jinak bychom platili vysoké pokuty.

Jelikož všichni naši pracovníci byli v terénu, zvolil jsem tedy formu tzv. subdodávky (využití služeb jiných firem). Abych měl jistotu, že závada bude odstraněna, vybral jsem firmy dvě. Volba padla na dvě společnosti s velice podivnými názvy: Vlažný a.s. a Chudák s.r.o. Ze začátku byly pochyby (ty možná plynou z jejich názvů), ale jak se později ukázalo, tak naprosto zbytečně. S oběma firmami jsem měl sraz na nádraží v Čelákovicích.

Prvním úkolem bylo zajistit provizorní pitnou vodu. Najít náhradní vodní zdroj nebylo těžké, vždyť jsme přes něj přecházeli po mostě, bylo to slepé rameno Labe. Sice nebylo zrovna nejčistší, mastná oka a jeden fotbalový míč by asi nikdo nepil, ale stačilo chvíli filtrovat a dobrá voda byla doma. Tady mě překvapila nápaditost najatých firem, ta pod vedením Luboše objevila nový způsob čištění vody. Stačilo přidržovat palec ruky u hrdla láhve a do nádoby tekla voda rázem o něco čistší. Zopakovat toto minimálně milionkrát a vodu by zřejmě vyčistil. Z časových důvodů tato firma, ale přešla na klasický filtrační papír, což se nakonec ukázalo jako výhra. Lubošovu metodu později převzala firma ředitele Edy, bohužel ale nedokázala udržet laťku kvality nahoře (spíš palec na hrdle)a tak měla po filtraci vodu plnou breberek. Touto Lubošovou metodou se bude Veolia určitě ještě zabývat (vyřeší alespoň problém s nezaměstnaností). Čistou vodu tedy máme, zbývá ji tedy odvézt ke spotřebiteli. Od této chvíle bylo potřeba dávat bacha na bakterie, neboť by zamořily pitnou vodu. Na pohled byli odporné. Stačilo je jednoduše sbírat. Následně bylo potřeba vodu dopravit ke spotřebitelům. Zvládly to obě firmy, zaměstnaly všechny své pracovníky, rychlejší firma donesla do cíle určení z půli plnou lžíci vody, ta druhá z půli prázdnou a ještě o trochu méně. Je jasné, že se ještě společnosti naběhají, než přinesou pořádnou dávku pitiva.

Krize byla zažehnána, zbývalo najít a opravit vlastní závadu. Přes typickou okolní krajinu jsme skupinově došli ke kapli sv. Václava. Byla součástí areálu, ke kterému patřila poustevna a takzvané zázračné zahrady, ve kterých bylo 14 plastik, fontánky a větrný mlýn (také jakýsi metač vody). Teď zbyla už jen ta kaplička. Nastala pravá chvíle na předoběd, chytání bakterií a sledování vlaků. Právě po zrušené železniční vlečce jsme pokračovali v cestě. Možná by někoho zajímalo, co dělala železniční vlečka zde. Jelikož jsem si vědom, že by to někoho mohlo nezajímat, v tom případě pokračujte četbu od modrého slova. Ano, vedla do vodárny. Ale, mašinky nevozily žádné cisterny pitné vody, nýbrž nejprve spoustu materiálu na stavbu, pak spoustu uhlí (které se spalovalo v pecích, kde se ohřívala voda, vzniklá pára pak poháněla parní stroje, ty poháněly čerpadla a ty tahaly vodu z hloubi země), po předělání čerpadel na elektřinu se vlakem vozily například limonády a podobné věci. Později kamiony a dodávky vzaly mašinkám práci a tak se trať před pár lety naprosto zlikvidovala, stala se z ní cesta obyčejná. Procházeli jsme kolem řad studní a jakýchsi vodárenských budek. To zajímavější však přišlo, když jsme narazili na prapodivné obrovité bazény. Bohužel asi skončila sezóna, vypuštěná voda, zavřená vrátka vypovídala o všem. A teď vážně: tyto bazény slouží k napouštění vody z Jizery a jejímu rychlému vsáknutí do země. V době oběda, nastal čas na oběd. Našli jsme si pěknou řádku studen a jedním kopečkem s betonovým něco. Ideální místo na oběd. Po nabrání sil se experti pustili do práce s ultrazvukem. Zjistili, že zdejší potrubí je ucpáno neuvěřitelným počtem zvířat a to od kachny přes raky až po elektrické úhoře. Došlo na vyšťouchávání, a jelikož jsme firma dbající na ekologii, na vypouštění zvířat na svobodu. Což nebylo jednoduché, zvláště u úhořů, navíc elektrických. Páni instalatéři to hravě zvládli, ale problém to zcela nevyřešilo. Museli jsme pátrat dál. Nebylo to už daleko, byly vidět komíny vodárny. Leč cestou nás přepadly organizované (tedy spíše neorganizované) oddíly bakterií a dalších havětí. Naštěstí všichni byli víceméně připraveni, stačilo se pouze schovat za „svoje SAVO“. Boj to byl náročný, velice nás uběhal a zamotal hlavy. Konečně jsme dorazili do Káraného, obhlídli limonádovnu, obešli vodárnu (krásná budova z roku 1906) a kolem řeky Labe Kárané zase opustili. Za jezem na Labi, přes který jsme přešli, se rýsoval náš problém. Žába na prameni. Noční můra každého vodobarona. Spoléhal jsem na najaté instalatéry. Nezklamali. Žába se po tvrdé bitvě dala na ústup a tipuju, že ji tu už více nespatříme. Od této doby zase proudí naše voda možná k vám, možná k někomu jinému.

Nakonec mě tito experti nepřišli moc draho, spokojili se s pár sladkostmi a pytlíkem bonbónů. Úžasné. Došel jsem s nimi skrz Čelákovice na vlakové nádraží, odkud se vlakem vrátili každý do svého domu a zajisté si napustili vanu plnou vody. A věděli… Tady bych Vás, kteří tento článek odvážně a poctivě přečetli, odměnil soutěží o propagační materiál firmy Veolia a.s. Stačí, když spočítáte, kolikrát se v tomto textu vyskytuje slovo „voda“ (v jakémkoliv pádu, významu atd.). Správnou odpověď napište na můj emajl (buzuzavinacseznamteckacz.). Vyhrává první správně odpovídající. Odměna nejde vymáhat soudní cestou. Konec

Julles Bougett (čti žil bužet)

ředitel firmy Veolia a.s.