Bylo nebylo, jednou se skupinka statečných a nebojácných vydala pomoci malému království. Království bylo, jak už to bývá, zapadlé za sedmero železničními přejezdy a devatero sjezdy z dálnice… Inu, dorazili na místo a po chvíli hledání našli i kde hlavu složit. Navštívil je král. Audience proběhla v truchlivé náladě: král poslal princeznu, svou jedinou dceru na převýchovu ke drakovi, jenže tomu se zalíbila a nechce ji vrátit. Tak mu stateční rytíři a rytířky bez bázně a Hany slíbili, že pomůžou. Nejprve začali mapovat terén: jak vlastně ten drak vypadá? Kolik má hlav a kolik drápů? Tedy zmatek v tom byl pořádný, hlavně král to měl dost pomatené. A tak rytíři a rytířky museli doufat, že až na draka narazí, poznají ho.

Další den se tedy vydali hledat směrem k jeskyni. To je totiž místo s častým výskytem draků. Nejdřív jsme si ale prohlídli zámek, tradiční místo výskytu princezen, jestli tam náhodou nějaká není, abychom jí pak poznali. Nebyla, a tak jsem šli dál. Na náměstí jsme našli hrající zvonkohru, která však z dálky zněla líp než z blízka a tak jsem se začali pro jistotu vzdalovat. Cestou kolem poutního kostelíka nad Mníškem pod Brdy naši pozorovatelé zpozorovali zvláštní stíny…. ano, byly to dračí stíny. Vydali jsme se za nimi v předtuše, že tam někde by měl být i drak… Cestou jsme se jednak posilnili vydatným paštikovým obědem, ale také jsme si nacvičili boj s drakem. Draci jak známo, plivou oheň, což je dost nebezpečné… naštěstí naši odvážlivci s ohněm ani ohňovými hůlkami neměli nejmenší problémy. Štafetou si rytíři a rytířky nebezpečný náklad předávali tak dlouho, až už nebyl nebezpečný, ale vyhořelý…uf, dobře to dopadlo. Cestou už jsme se evidentně přibližovali k drakovi blíž a blíž… až nám vstoupil do cesty. Ohavná příšera se čtyřmi hlavami a aspoň padesáti rukama, která po nás metala ohnivé koule. Drak nejen, že se kamarádil s princeznou a nechtěl ji vydat (nutno dodat, že princezně se od draka bůhvíproč taky dvakrát nechtělo), navíc mu v boji pomáhal ještě i ohnivý pes. Příšerná scéna byla ale, díky statečným rytířů a rytířkám, vyřešena celkem rychle a princezna byla osvobozena! Třikrát hurá, teď už ji jen dovézt zpět panu králi. Jenže ve škole, kde jsme bydleli už na nás čekaly různé dobroty vánoční večeře a dorazivší kamarádi a cukroví a dárky a…a tak jsme naechali princeznu princeznou a vrhli se na vánoční lákadla. Ale popořadě. Nejprv bylo třeba se vánočně naladit, uklidit a připravit vše potřebné, a pak si vybrat správný řízek a porci salátu. Mňam. Děkujeme Ikarusi a Ajdame… Po „ve“ jsme se šli podívat na stromeček – letos originálně jabloň – a zapět koledy. Evidentně s námi chtěl slavit i drak, i když zůstal kousek opodál a jen si odfrkl vedoucím, co odpalovali rachejtle, pod nohy. Naštěstí to nikoho nezasáhlo a tak vánoční atmosféra pokračuje. Koledy nekoledy, už je nám zima a taky se těšíme na dárky…Draku měj se, my jde zpátky. V teplíčku a s cukrovím u ruky jsme si rozbalili tradičně tradiční dárky (ano, country pohoda i kousek silikonu našli nového majitele). S plnou pusou cukroví si můžeme popřát opravdu sladkou dobrou noc a chrupkat až do rána.

Další den nám zbylo trochu času na pohyb a tak jsem vyrazili se projít k zámeckému rybníčku a zpět. Cestou k nám dorazila smutná zpráva, že zemřel Václav Havel…inu, ani předvánoční atmosféře se smutné chvíle nevyhýbají.

Ve škole na nás už čekaly zas pozitivnější zprávy: oběd a pak zbytek cukroví. Zabalit a vyrazit domů na vlak: obtěžkáni dárečky a cukrovím v žaludku jdeme pomalu, ale přeci. A pak jen vlak a tak… Tak zase za rok! A ať je šťastný a oddílový!

AnežkA