Praskolesy a okolí

aneb Chtěli jste lívanec a vyšel vám Plešivec.

Sotva jsem si vybalil z prvního výletu a už je tu druhý. Kat aby to spral! Naházím tedy všechno zpátky do USky a brodvaku a honem ke klubovně. Maso ještě nestihlo ani rozmrznout. Paráda, to to zase začíná. Ještě že jsou všichni ostatní tak optimističtí. Co se na mě šklebíš?!

Po krátké poradě byla vybrána optimální trasa dosažení Smíchovského nádraží. Autobus byl nacpaný a ještě k tomu žravý. Odnesl to naštěstí jenom kus konga, který pohltily dveře. Ujelo nám metro. Nevadí, času dost. Jak se má člověk navigovat při přestupu na Můstku? Doleva nebo doprava? A to ještě nevíte o ukrytých komfortních vozech. Ujelo nám metro. Kdo to organizuje? Zbytečná otázka. Na nádraží čekal bezdomovec Ikarus, kterého doplnili ještě další příchozí. Informační box nefunguje. Kasa zatím ano. Nalodili jsme se do vlaku a ten se po chvíli rozjel. Kokeš zklamal – neměl ani pravé mistrovské dílo, ani pytel na láhvi. Zato Ikarus byl záhy v ráži. Blížili

jsme se k cíli, když tu vyvstal problém. Jak poznáme, kde se má vystoupit? Vymysleli jsme taktický plán, spočívající v číhání na správnou stanici přibližně pět minut předem. Bužu se potutelně usmíval. Až když jsme chtěli začít číhat, přiznal se, že to tady zná a tudíž také ví přesné pořadí stanic. Ha ha ha. Vystoupili jsme.

Kudy z nádraží? To je pětiminutový problém. Tu se objevil Kosa, zkontroloval, zda jdeme správným směrem, naložil Kokeše a zmizel. Vyrazili jsme přes pole louky. Po půlhodině se Kosa s Kokešem opět objevili. Zmizel Pídler a Hakis. V útulném lese probíhala konzumace večeří a zároveň mobilní komunikace se ztracenci. Kokeš se dočkal svých špekáčků. Maso už skoro rozmrzlo, je čas ho naložit. Zmizel Kosa a Ikarus. Jíme dál. Objevili se Kosa, Ikarus, Pídler a Hakis. V ceně spaní je i masáž přírodními plody dubu. Kňouři nepřišli.

Kdo hodil ten žalud? Hakis! No počkej! Čím víc lidí se probouzí, tím víc předmětů létá vzduchem. Kupodivu i létající talíře, boty a spacáky. Po lese létá divý muž

v ponožkách. Z aut projíždějících po blízké silničce zírají zvědaví místní. Když jsme vstali, prohlédli jsme si mohyly inzerované v mapě. To teda bylo…když to srovnám s tím výletem na Kokořín….radši jsme vypadli. Po vysilujícím pochodu se objevila vesnice a v ní náčelníkův vůz. Tady si uděláme ohníček? Ještě ne.

Bzzzzzzzz…..hénhénhén…brrrrrrruáááááá…rudlirudlirudlirudli. Konala se tam relí. Vlastně rallye, abych byl přesný. Proto jsme se uschovali do občerstvovny, ve které vyhrával Minstrel, slavný to jukebox. Někteří neodolali a vrhli do něj své útroby. Teda vrhli do jeho útrob své úspory. A zahrál, kujón jeden! Další cesta nás vedla kolem durmanu (alespoň tak to identifikoval Bužu) a pak svahem vzhůru až k chaloupce. Ta stála na parádní (podotýkám, že volně přístupné) zahradě s ohništěm, sadem, dřevem, vozejčkem a bez majitele. Tak co nám zbývalo, museli jsme si udělat oběd a zajezdit si na vozíčku. Dorazil dokonce i majitel se svým věrným psíkem. Naše počínání schválil a pustil se do práce na chajdě.

Dojedli jsme, poděkovali a vyrazili na Plešivec. Ikarus citoval pět let staré výroky, které se sem ale nehodí. Hergot, to je ale krpál. Na první rovince se odpočívalo. Nebudem se přeci hnát jak chrti. Kdo hodil tu šišku?! Hakis! A už to lítalo. Po urputné bitce nás poučili hasiči, že nemáme zapalovat les. Škoda, zrovna jsme to chtěli udělat. Na vrchol Plešivce to bylo ještě tááákhle daleko, ale ten výhled, ten byl! Dokonce i Čertova kazatelna a vrcholový zápisníček. To jsme se tenkrát nasmáli! A ještě něco pro romantiky – Slunce spadlo za kopec. Takže už nebylo na co koukat a spustili jsme se prudkým svahem do vsi. Název si jako obvykle nepamatuju, zato vás však můžu informovat, že probíhala svatováclavská tancovačka, kde hrála kapela Rytmik. To jsme samosebou neměli zapotřebí vidět a už vůbec ne slyšet, a proto proběhl krátký alternativní program – stínové divadlo na zdi. Mezitím byla nabrána voda s železným ocasem, tudíž jsme měli vše potřebné a vydali jsme se lesu vstříc. Tentokrát se nikdo neztratil,

začalo se teda vařit ve stylu: „Chtěli jste lívanec a vyšel vám zmuchlanec“, „Aú, to pálí“ a „Rodina už je hlady nevrlá“. Zvláště Kamzíci si na svém zmuchlanci výborně pochutnali. Ještě něco těch kytar, Ikarus přidal k dobru své zážitky s leštěním chlaďáku a dobrou noc.

Kdo hodil tu šišku?! Hakis! No počkej! A už to lítalo! Nakonec jsme se i přes výskyt identifikovatelných létajících předmětů nasnídali, zabalili a chtěli vyrazit. Ale kudy? To je otázka pro Hudlu. Chvíli jsme sice manévrovali všemi směry, ale chybami se přeci člověk učí, ne? Nakonec to bylo správně a tato stezka nás vedla lesem až do Jinců. Hoďte si talířem a žabkou. Hrozba deště nás zahnala k nádražní budově, odtud některé do cukrárny, jiné do okolí vydělávat sběrem. Vlaky měly výluku, jelo se autobusem až do Zdic a tady už jsme chytili rychlík na Prahu. Jakousi nešťastnou náhodou se však stejným vlakem rozhodlo jet ohromné množství vidláků (byli vyzbrojeni vidlemi, meči a palicemi), takže jsme většinu jízdy strávili v útulném okolí

zamčeného záchoda. To to pěkně končí.

Kdo to hodil ?! Marcel!