Pramen dravý

Takže: sešlo se nás málo, ale i tak jsme vyjeli na výlet do okolí Přibyslavi, přesněji do Havlíčkova Brodu, kde na nás na nádraží číhal Kosa a jakýsi postarší pán, který chtěl pomoci s krádeží nákupních tašek. Co bychom pro starce neudělali, pomohli jsme mu. Stejně po chvíli zjistil, že směrem, kterým chtěl lup odvézt, již tento den žádný další vlak nepojede. V předtuše dalších dobrých skutků jsme prchli z nádraží do Termesiv a poté do vyprahlého lesa, který jen čekal na to, až si rozděláme oheň, aby mohl chytnout. Dobrých skutků ale již tento den bylo vykonáno dost, takže měl les smůlu a my byli bez ohně.

V sobotu ráno jsme zcela nečekaně vstali a vydali se dále směrem do Přibyslavi, kde má Kosa své venkovské sídlo a rodiče. Cestou jsme zažívali různá veselá dobrodružství, jako třeba čekání na vlak pod železničním mostem a čekání na vlak na silničním mostě (který vedl přes železnici, samozřejmě). V prvém případě jsme se dočkali hned, bohužel nad námi prohučela jen samotná

lokomotiva, ale aspoň něco. Ve druhém případě jsme čekali asi tři čtvrtě hodiny a stále nic. Tak jsme to vzdali. Jo, a teď jsem si vzpomněl, že v Pohledu, který je umístěn mezi těmito dvěma mosty, jsme byli pozváni jakousi paní na prohlídku vykradeného kostela. Velmi poučné. A pak už jsme byli u Kosy. Především nás zaujala zahrada se slepicemi, se kterými si Marcel s Ikarusem hned rozuměli a nedělalo jim problém si s nimi popovídat jejich vlastní řečí. Taky jsme ožrali ostružiny a kdovíco ještě, vložili do úst koláč a při té příležitosti vložili do úst také čaj. A aby toho nebylo málo, šli jsme ještě vložit do úst něco ze sousední cukrárny. Kdo si nedal mandarínkovou zmrzlinu, ten si dobře pochutnal, kdo si ji dal, tak alespoň zjistil, zač je toho chemie. U Kosy jsme zanechali opravenou kameru, protože neměla kazetu, na kterou by se nahrávalo. Vyrazili jsme se podívat na starou trať z Přibyslavi do Nového Města. Aspoň myslím, že tam vede. Zrovna totiž bylo kulaté výročí této zrušené trati, což nám poskytlo

možnost svézt se historickým vláčkem, který spočíval v rozrachocených vagónech, zuřivé lokomotivě, skřípotu a závratné rychlosti jízdy. No, pěkné to bylo. V cílové stanici na nás čekaly historické vozy. Obzvlášť vypečená byla drezína v podobě auta s gazím motorem, parní akumulátorová lokomotiva a mnoho dalšího. A protože jsme ještě chtěli stihnout rozhled do kraje z nedaleké rozhledny, prchli jsme z nádraží na kopec s rozhlednou. Cesta k rozhledně byla jasně a srozumitelně označena značkami, akorát cest bylo mnoho. Na jednom rozcestí bylo dokonce asi 6 možností, kudy jít. Nicméně vylezli jsme nakonec na kopec úspěšně a na zdarmarozhlednu také. Z rozhledny jsme viděli, že už se stmívá a je čas najít místo nočního spočinutí. Nakonec jsme se usídlili v bažince u potůčku.

A v neděli už to šlo, jako obvykle, rychle. Vyrazili jsme na starou trať, protože jsme si chtěli prohlédnout viadukt nové trati, který starou trať přemosťoval. Když jsme prolezli potočním tunýlkem, objevili jsme se na celkem pěkné louce. Že

by tu byl tábor? Uvidíme. Demokraticky jsme vylosovali hlídače věcí a zbytek se šel podívat na viadukt. Hezký, ale už není čas, takže honem zpět a na vlak do Prahy. Na nádraží jsme pojedli, početli, nasedli a odjeli do Prahy.

Pribiňák