Lány a Alobal k večeři

Ha, výlet! A ven! Tak se pojedeme podívat, ne? Sice trošku chladno, ale nevadí. Na Jaggera to sice nevidím, ale radši dva svetříky. Přes sebe. A taky nějaký jídlo. A co nám ještě chybí? Baterka, nezapomenout. Sraz je na Smícháči. Sympatické. Aspoň člověk nemusí jezdit přes celou Prahu na vlak. To už je tolik? Jejky, snad na mě počkaj. Tak honem, kongo, klobouk a tradá. Co jsem zapoměl? Baterku! Hergot, ale vracet se pro ni nebudu. Kde jsou? Ááááá, Zuzana tu čeká. Ostatní jsou už ve vlaku. Ale prý pohoda. Tak pohoda. A jsme ve vláčku. Blíže neurčený menší počet dětí a blíže neurčený větší počet vedoucoinstruktorů. Takto začínal poslední letošní výlet ven a směřoval do Lán a okolí. Odjíždíme tedy ze Smícháče směr Beroun přes Rudnou. Trať vede Prokopákem. Kdybych to věděl, tak jsem se nemusel plazit 126kou na Smíchačské Nádrže (rozuměj Smíchovské nádraží – pozn. autora) a moh jsem pohodlně sejít do zastávky Praha Holyně. No, neva. Aspoň jsem ušetřil podrážky. Budou se hodit.

Prohlížíme Prokopák, kecáme o jeskyních a bavíme se úvodním dialogem Anežky a Ikaruse. Dle Morčete to bylo takto:

Anežka (ukazujíc na roli Alobalu, která zpola ční Karosákovi z brodvaku): „To máte k obědu?“

Ikarus (vyděšeně): „Ježíši nééé, k večeři!“

No, dobrou chuť. Je vidět, že Ikarus má metal rád a že se za to nestydí. Přestupujem v Berouně a pokračujem vlakem do Zbečna (tedy doufám). Vystupujem do tmy. Vůbec je tak nějak přihnuslo. Morče udává směr a zamítá návrhy k návštěvě restauračního zařízení. Bohužel, udává směr do kopce. Ale za to kvalitního. Drápem se po silnici do krpálu. Mrholí. A Marcel ztratil kulicha. A vzápětí se kus vrátil, aby ho nalezl. Procházíme vesnicí Sýkořice, kde jsem si zavzpomínal na minulé hudební doby. Stále do kopce. Proboha Morče, měj rozum, jsme taky jenom lidi! Mrholí. Konečně do lesa. Ale do kopce. Co to slyším? Něco o ohni a spaní? Proč ne. Zmateně sbíráme dřevo, protože v okolí jsou z 99% listnáče, stavíme pářa, dojídáme zásoby, ... Ikarus bydlí s děvčaty.

Pomalu se ukládáme a děsí nás vrzající

strom. A pak že je v lese klid.

Ráno, raníčko Kosa ani nevstával, jen ruce ze spacáku vystrčil, plynový vařič nahmátl a kávu vyrobil. Objevily se taky buchty, pizza a Ikarus. Snídaně v postýlce, pohoda. Už pařeniště balí a všechno už se chystá, už uzdy sedí na zádech, za chvíli hnem se z místa... Jojo, je to tak. Odcházíme. Na kraj lesa a pak dál. Cesta ubíhá, míjíme zajímavá místa a Ikarus umírá smíchy z předělávek hlášení zastávek v MHD. Uvažujeme zda se nepůjdeme občerstvit do skansenu výroby dřevěného uhlí. Bohužel zamítnuto. Jdeme dál po silnici a zkoumáme význam značek Významný strom, když nejsou umístěny ani na stromě ani v jeho těsné blízkosti. Marcel našel starou, ale stále zapečetěnou limonádu. Ochutnává. Nosem. A prská. Uhybáme ze silnice, a protože je čas k obědu, zastavujeme na piknikových sedačkách. Plynový vařič slaví další úspěchy. Díky němu máme k obědu dva chody teplých párků a jako bonus sýrovou polévku. Kopeme si nalezenou limonádou, která nás

za to pokropila svým obsahem. Nakonec jí Ikarus rozšlápl.

A jdeme dále. Kocháme se okolím a dorážíme do Žiliny. Kupodivu jsme stále v ČR. Návštěva restauračního zařízení a luxování přilehlého krámku s pochutinami. Ve výborném koláči mám zapečený vlas. Koláč už není výborný. Pokračujeme dále a útočíme na další krámek. Nabízejí maso, banány, uzeninu, salát a rybu. Nakupujeme a děláme si banánové špatně. Místní usedlík vykládá o samopalu, který údajně vlastní a nařkává nás z mimozemšťanství. Při představě, že jinak pocházíme ze stejné planety jako on, souhlasíme. Jdeme (radši) dál a dlabeme banány.

Mizíme v lese a zvolna hledáme místo na přespání. Nalezeno. Rozděláváme oheň a stavíme pařeniště. Děvčata si to své plní kouřem. Proti gustu žádný dišputát. Pár průzkumníků prochází blízké okolí a nachází haldu hlušiny jako dělanou k průzkumu. Vznikají večeře. Vynikající Delfíní buřtguláš bez Solamylu či mouky a možná ještě dalších důležitých surovin, ale o to lepší. Aspoň nic nepřekáželo chuti buřtů a brambor.

Orlíci si k večeři chystají Ikarusem přinesený Alobal. A vědí, že hliník ve velkých dávkách způsobuje demenci? Po večeři přichází muzička, resp. přichází Ikarus k Marcelovi a oba mlátí klacíčkem do kytary. V tomto nekonečném wood-noise kecáme u ohně, čteme Bravo a doufáme v hudbu. Nakonec se tak stalo a Marcel hraje i písničky. Uleháme a usínáme.

Ráno opět káva z vařiče, buchty a Ikarus. Káva bohužel chutná po sýru. Ikarus chvíli neposedí, pořád se někam chodí koukat, ač ho pořád přemlouváme, aby u nás pobyl. Že prý musí vidět nedaleký bunkr s maskovací sítí a pak donést vodu na zalití ohně z bažiny za cestou. Marcel vymýšlí protézu dolní končetiny z klacku a díky tomu nový styl chůze – turbopajdání. Jdeme na pole a přes pole k haldě hlušiny. Kosa po mně hodil zralou uschlou kukuřici. Oplácím mu to, ale míjím. Menší kukuřičná bitva za pochodu. Vidíme tábor morgošů a Ikarus má strach. Nepomáhá mu ani, že nejdeme směrem k němu. Menší cross terénem pod haldou a už odkládáme věci a šplháme nahoru. Svah je

příkrý a hlušina se pod nohama sype, ale jde to. Na „náhorní plošině“ je totální měsíční krajina. Ale výhled do okolí stojí za to. Morče se Zuzanou předvádějí „létací“ scénu z Titaniku. Zkoumáme vývěry horké páry a Anežka si hřeje ruce. A zase dolů. Odcházíme do Lán. Míjíme romský tábor a několik mastňáckých táboráčků – ohniště a kolem autosedačky.

Lány. Myjeme se u pramene před branou parku. Jdeme do cukrárny, která...je zrušená. Tak aspoň do parčíku před restauraci. Chleba s ... rybičkami s česnekem, uzenými stehny (ne našimi, ale i kuřecími), hermelínem. Navštěvujeme též restaurační zařízení. Ikarus obdivuje elektromotorku jednoho z hostů a získává ji na krátkou projíždku. Posouváme se na hřbitov ke hrobu TGM a jeho rodiny. Hodný místní pán nám ukazuje původní místo hrobu Charlotty Masarykové. Děkujeme.

Odcházíme na vlak. Marcel vykládá o zbytečnosti návštěvy některých přednášek ve škole. Čekání na vlak si krátíme výhrami v automatu na nápoje. Studený banánový koktejl není nic moc. Ikarus upozorňuje

na salonek TGM v budově nádraží. Je tam pamětní deska. Hurá, náš vlak. Uvnitř vypadá jako tramvaj a navíc jedeme pozadu. Hrajeme hru s kreslením obrázků podle vět a naopak. Praha - Dejvice. Jsme doma (jak kdo). Radši se

projedu až na Masaryčku. A pak už opravdu domů...

Čárlí