Podzimní prázdniny

Byla jednou jedna úplně samotná a opuštěná chaloupka, teda ne tak úplně chaloupka, jako spíš klubovna a aby jí nebylo smutno přišlo se na ní podívat několik příslušníků kmene Kočovníků. Jaké to však bylo zklamání, když ubohou klubovnu nechali zase svému osudu a odjeli směrem k Hlavnímu nádraží. Tady už nikomu smutno nebylo a tak se nově příchozí mohli radovat z přítomnosti staře příchozích. Byli na nádraží a tak je nenapadlo nic originálnějšího, než jít na vlak. Ten zrovna jel do Plzně. Zase se ocitli na nádraží a narazili na vůz (jel po kolejích, co to bylo?), který je odvezl přímo do kouta. Byl to kout Šumavy (ne tak úplně), a tak se to tam jmenovalo Kout na Šumavě. Z nádraží do vlaku to už byla rutinní záležitost a něco takového přece nebudou podporovat, zvlášť když věděli, že na ně čeká malebná sokolovna. Pátrání bylo úspěšné a zjištěná poloha se zdála zvolena ještě úspěšněji. Lavičky vyzívající k posezení nás však nezlákalo (jame odhaleni). Ovšem vidina lavic a židlí za

jedněmi ze dvou dveří byla pro některé slabší jedince neodolatelná. Ti odolnější se vydali za žíněnkami (někdo má, někdo nemá…. kdyby jste se pojistili u … pojišťovny ……. tak by vám to stejně nepomohlo). A tak spali a spali a vzbudili se. Vstávat a chodit! Plni elánu jsme se nasnídali, což nám energii rozhodně neubralo. Může se vyrazit. Na cesty je důležitá hlavně pohoda. Vyrazili jsme tedy na kopec Kloubouk, kde byl největší vítr. Tady jsme zahnali nepohodu. A dál to s námi šlo z kopce. Když jsme byli skoro dole, zase se šlo nahoru, až jsme konečně dorazili na hrad. Tu. Ano, na tomto místě nám bylo zdůrazněno, co bude následovat. Jako Chodové za dob slávy obhájit své hranice. Vyrazili jsme tedy najít své čakany, šakali a jiné zaručené obranné prostředky. Pod heslem: „kdo maže, ten jede“ jsme se důkladně umazali mastnotou ze špekáčků (nebyly to buřty Vigo?) a vyjeli na další pouť. Tak to šlo dokud bylo vidět na krok, těsně před cílem nás však zpozdil čaj. Byl zákeřně ukrytý na stolech, k tomu všemu v

restauraci. Když nás propustil, vyzvedli jsme své zaparkované šakali a polem nepolem, spíš necestou, než cestou došli k cíli – svému spacáku. Ale to není vše. Ještě najíst, vyzrát nad několika nástrahami. A konečně spát. Přišel den a ráno se má cvičit. Každý tedy zaujal své stanoviště v posilovně, ačerpal nové síly, rozloučil se se svým kamarádem spacákem a vydal se poznat nové kraje. Jsou tu však lapkové…. a kdo neumí do tří odskočit tak, aby nebyl vidět, má malou šanci, že dojde k Buškovu sídlu. Nakonec se projevilo, že všem je shůry dáno a Bušek byl lapen. Úkol splněn. Cesta zpátky. Znáte tu, o tom psu, na kterého se křičelo: „sudy!“ a on se poslušně koulel a sem tam někomu serval svetr, tak tuhle pohádku si někteří zahráli na dobrou noc. Protože venku bylo, že bys psa nevyhnal. Každý si našel svou dečku a nechal si něco zdát. Světlo. Snídaně. Pozor změna: trpaslík a dokonce červený, nebyl to sice taťka Šmoula, ale k pobavení to postačilo. Dómažlice, Dómažlice překrásné město…tak jo, takhle teda ne! Radši

tu o tom kroužku a železe…zeptejte se Terezy. Došli jsme až na Domažlické nádraží a díky vlaku, kterým se jelo zpátky jsme si připomněli, jak je skvělé, že můžeme chodit pěšky. Když už vlak zastavil v Koutech, tak jsme neodolali a slavnostně vystoupili (ale na historické šermíře to nemělo). Ty lesknoucí se parkety v sokolovně nás jako zázrakem přitáhly. Byla noc, nebo alespoň tma. Oči se klíží, ale ještě, že je tu večerní program….nemusí se hned jít spát. Až potom. Spánek. Zase ráno. Nejdřív podvědomé vstávání…hlas z dáli…. Pak se ozve vědomí a se slovy: „jídlo, jídlo“ nás přece jen donutilo opustit spacáky. Jídlo bylo snědeno a opět se mohlo vyrazit. První pozoruhodnost byla Kdyňská cukrárna, kam nás přilákali mimozemské síly (ufon za výlohou byl fakt špatně schovaný a ty medvědi rozhodně ze Země nebyli). Odlákala nás opravdu omezená nabídka (což takhle dát si druhou poličku odspodu?). Radši pryč. Proč však lézt jenom na kopce, kde fouká a ještě tam není nic vidět. Jsou i mrakodrapy, vysoké skalnaté

vrcholky, 300 metrů vysoké komíny…. Tady byla rozhledna. I ta posloužila svému účelu (podle výsledného výrazu některých účastníků však není jisté, za jakým účelem byla postavena). Poté nás zase zdržel čaj a některé postihlo mnohem horší zdržení v podobě palačinek, kroket a jiných nezáviděníhodných okolností. Do lesů, tam, kde plápolá oheň……nás sledoval zelený traktůrek, ale z čínské polévky nedostal ani obal. Vydal se tedy dolů. Nikdo se však nenechal napálit – ještě by nás zavedl špatně. Šli jsme vlastní cestou. A vyplatilo se, traktor by nás do sokolovny určitě nezavezl. Není nic lepšího, než si na noc přitopit a tak jsme naházeli pár polínek do kamen, moment… kamna tu nebyly, ale nevadí nám postačilo pár plechovek fazolí - ani přisolovat se nemusely. Pár veselých her ještě nikomu náladu nezkazilo, ale ten spacáček si stejně nedal říct. Spalo se. Hádejte, co bylo dál…. Vstalo se. Tento den byl dnem výhledů aneb jak daleko je vidět do mlhy. Mapa říká stop… pokochejte se na místě dalekého rozhledu, většina

však dala přednost střelnici s jejími svítivými úlomky a pískacími nábojnicemi. Oběd byl uhájen před zuřivým kotětem a….. Cesta (ehm) nás zavedla až k poutnímu místu, i tady byla mlha. Vedla kolem stáda krav. Pídler si zaskočil na návštěvu do ohrady. Mohlo se jít dál, mlha. Mlha. Sokolovna. Netradičně zhotovené tradiční špagety. Hry. Každý padl do slastného bezvědomí. Nebyl to budík, nebyl to vítr z hor, nebyl to Kosa, byl to Marcel. Takže vstávat a žádný cvičení, tentokrát se bude balit. Pár projížděk se smetákem a několik dalších nezbytných úkonů. Vše jakoby se mělo odjíždět. Udělejte pá pá, ale ne z jedoucího vlaku, nebo se vám ruka už z podzimáků nevrátí. Nikoho to nenapadlo, a tak kdo chtěl, mohl třeba podat ruku svým rodičům. Tentokrát však v Praze.

Hudla