Předvánoční události

Výskyt divných událostí je pravděpodobně na všech místech naší planety stejný. Je tu však možnost, že na některém místečku, malinké oblasti, se podivné okolnosti sbíhají a vytvářejí pevný bod, který se nehne ani po prudkém bojovém kopu. Usídlí se, aniž by byl zván, a záhadně působí. Jinak se činnost našeho oddílu vysvětlit nedá.

Po projevech tohoto ojedinělého jevu nemusíme dlouze pátrat. Jako příklad uveďme nám dobře známou Vánoční besídku. Ačkoli se Vánoce slaví obvykle 24. prosince v kruhu rodinném, oddíl Kočovníci porušuje všechny zažité postupy. Rodina nerodina, sbalme paky a odjeďme taky. Čas pro nás není nikterak důležitý, jeden týden sem či tam, salát chutná vždycky stejně. Nebo snad na jeho kvalitu má vliv vůně vylučovaná stromečkem v obýváku? Ani toto nebylo prokázáno, chutnost vánočního salátu by ovlivnila jedině do něj spadlá vánoční ozdoba. Ovšem teď mě nenapadá, co že je na našem předslavení Vánoc tak divného.

Nuže, zkusme to objevit. Třeba je to zabaleno

v takovém tom tentom… papíru se zvonečky, hvězdičkami a červenobílými hůlčičkami.

Pro tajemství Předvánoc se musíme vnořit do vzpomínek členů, kteří měli tu čest je prožít v dalekých severních Čechách. Na cestu vlakem vzpomíná tam přítomný Helmut: „Jeli sme k semaforu a ten tyjo tak svítil, že sme ho viděli už ze tří a půl kilometru! Potom ty závory jako taky tak hrozně svítily, že sme je viděli ještě dva kiláky potom. A ten další semafor taky tak šíleně svítil!“. Podle popisu byla cesta asi velmi zajímavá, plna oslepujících světel a následných mžitek před očima. Prostory pro náš plán poskytla obrovská škola v Lázních Bělohrad. Jako kouzelným proutkem (a jako tak 16 rukama) změnila se jídelna ve spací prostory a kuchyňka ve sklad, jídelnu a hrací plochu pro kočičí stvoření, které se najednou zhmotnilo v Kosově náruči (i s obytnou bedýnkou). To dělají asi ty Vánoce, co jsou až za týden.

Na chvíle nicnedělání byl tu vhodný lék, a to nové stolní hry! Pro příklad hra Durch die Wü(r)ste, ve volném překladu

Skrz buřty, kde se ale místo po očekávaných moučných a sádlových ostrůvcích chodilo s velbloudy po poušti. Naši západní sousedé mají opravdu podivné asociace. Někteří prozkoumali ještě hru Bžgrňku, něco s loděmi, a také Karlose Magnuma, což se myslím týkalo nějaké továrny na zmrzliny ve Španělsku. (A ještě jedna hra, psst, je velmi žádaná, tak to moc nerozkřikněte, jmenuje se Libretto.) To zabralo celý páteční večer.

Ačkoli o nocích se často nedá či spíše nesmí moc vyprávět, tato stojí za zmínku. Spící člověk totiž mohl zažít až neuvěřitelné věci. Mohlo na něj něco šáhnout. Či si na něj sednout. Projít po obličeji? Po noze? Po břiše? Bylo-li libo, vše té noci bylo možno. A podle Morčete TO bylo opravdu zákeřné!

Použít citát „Rána mohou být krutá,a proto tohle bylo“ je více než vyhovující. Se škrábanci a odřeninami, o jejichž vzniku neměl nikdo ani potuchy, jsme se vydali do 100 % vlhkosti. Za celý den jsme zažili vodu ve všech jejích skupenstvích. Promokávající cesta dovedla nás na pahorek se

hřbitůvkem a kostelem a dokonce i s dvěma prohlubněmi v kameni, které jsou prý od kolen sv. Petra. Zvláštní, že zrovna do těch důlků kape voda ze střechy. ChaCHA.

Na božím zastavení před kostelíkem se objevil nápis MÁTE HLAD? Nu což, nesli jsme si s sebou hypertočeňák, který jsme v případě ohrožení (nejen hladem) mohli použít. Potom ale CHCETE MĚ? Když není nic jiného do huby, že, tak proč ne. Kdyby byla další indicie MÁTE MĚ V BRODVAKU, byl by salám hledaným objektem. Vše bylo ale jinak. Salám totiž NECHODÍ NIKDY SÁM, protože nemá nohy. Hledaným byl pan Albín Zlaté prasátko. Postili jsme se snad, že jsme byli poctěni ho spatřit? Točeňák na ohni flambovaný v papíru by se za půst dal považovat, protože mouka + papír nerovná se jídlo.

Promočeni vrátili jsme se do školy a ponořili jsme se do tajemství stolních her. Teď vám povím o tom hitu. Je to fofr. Očima sledujete asi sedm věcí najednou a rukama jich děláte patnáct! Při hře Libretto si procvičíte postřeh. Ale pozor, pěstujete si tak rivalitu ke

spoluhráčům a slušnou závislost!

Pak přišla ta chvíle, která se vymyká všem zvyklostem. V šest nula nula se kuchyňka proměnila v barevnou síť z vánočních řetězů a na stole se objevily talíře s bramborovým salátem a chutným řízkem. Pilo se a hodovalo, pro nikoho nebylo málo, ovoce poté na vitamíny bohaté. Někteří jsou si vitamínové hodnoty ovoce vědomy a strkají si do úst kusy přímo obrovské! Ven výchozí velikost byla trochu menší, ale vitamínů bylo stejně.

Po večeři přišel i Ježíšek. Jak jsme zjistili, není to žádný městský chlapík, nýbrž rodilý tremp. Dárečky nám přinesl v celtě! Praktičnost velí i za polární září. A během chvilky se všude válely barevné papíry. Ty totiž zahalovaly rozmanité věci, které si postupně nacházely své majitele. Takový Píďa dostal kompletní počítač s tak velkou pamětí, že učení je pro něj už zbytečné. Čárlí má novou přítelkyni, Hobo je vůdcem Jagger gangu, na orlických hlavách se postupně objevovaly čepice jak pro trpasličí partu. Prostě sváteční nálada jako pytel. Tomuto

pytli napomohlo cukroví, kterého se všude válely hromady, a ty byly našimi uklízeči systematicky likvidovány.

V noci, o které je opět nutno napsat, se projevily znovu magické síly TOHO a také ona zmiňovaná závislost na nové hře.

Druhé ráno jsme odepsali své chuťové buňky čočkovou polévkou a další vlnou cukroví, v poledne ještě uzenými fazolemi a několikátou vlnou cukroví. Cukrové moře se však začalo uklidňovat a nápor na žaludek polevoval. Mohli jsme si tak poskládat své cennosti do úhledného balíčku a obtěžkat se dárky a pomalu vyrazit od divných věcí pryč (nebo vstříc?) domů.

Ze zpáteční cesty vlakem opět vzpomínka Helmutova: „ Ta pani se mě zeptala, jestli se fakt jmenuju Helmut, a já nato, že jo, a vona, že se její bratr taky jmenuje Helmut a že je to dost nevobvyklý jméno. Ach jo.“.

Tak kde jsou ty divný události? Asi všude kolem nás, Kočovníků. Ach jo.

Irda