Borní Heřkovice

Upozornění: Tento článek není určen pro slabé povahy. Může způsobit záchvaty nudy.Tak tohle byl zase jeden z těch rodinných vejletů (pozn.aut. výlety, kterých se zúčastní pár vedoucích, instruktorů a ještě méně dětí). Co vám mám povídat, na nádraží byly JEN dvě děti. Tentokrát nám dělala maminku Hudla. Ale má to i své výhody; například zaberete ve vlaku pouze 5 sedadel nebo pošlete čerstvý a křupavý chleba s deseti deky masa dokola a on se stačí otočit čtyřikrát či možná ještě vícekrát. Ale více lidí zmůže více srandy. A dost. Jsem tu proto, že jsem byl požádán, abych napsal (úsměvný) článek o tomtovýletu. Tak začneme.Na tento výlet jsme si měli vzít pytel, zřejmě na pytlačení nebo pytlování. Při pohledu z okna, jsem váhal zda tento pytel zabalit. Ale nakonec jsem ho sbalil. Když jsme dojeli na místo, podíval jsem se pod nohy a nestačil jsem se divit. Někdo ukradl sněhovou pokrývku, naštěstí procházíme kolem psychiatrické léčebny. V místní škole nás uvítala paní ředitelka a my si

rozbalili zavazadla a pustili film. To nás tak unavilo, že už zbývalo pouze vyčůrat do spacáku a spát.

Ráno se nikomu nechce vylézt z vyhřátého pelechu, ale přeci vstanou, neboť je zachvátí hlad. Máme namířeno na poutní horu Říp, kam si to vyšlápl i praotec Čech se svojí družinou. Říp už byl vidět z pěkné dálky, vypadal spíše jako hodně velká kupa sena nebo hnoje porostlá stromy. Zvedá se totiž z úplné roviny. Naše poslední zastávka před výstupem byla u kolotoče zajímavé konstrukce – podobal se centrifuze. Konal normální kolotočivý pohyb a ještě se stačil naklánět. Ještě si upéci trochu těch vuřtů a pak už nám nic nebránilo vyrazit vzhůru. Konečně jsme se vydrápali na vrchol. Naskytl se nám daleký rozhled, snad až někam do Prahy a Kladna. Co ale asi myslel pratáta tím, když řekl na Řípu, že je zde země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající? Podíváte se z vyhlídek – na jedné straně kouřící vysoké komíny elektrárny v Mělníku a zapáchající papírny ve Štětí, na druhé straně chemička v Lovosicích a

spousta továren. Jinak měl pravdu.

Cestou k rotundě nás přepadla gigantická kočka (to nebyly špeky, nýbrž svaly), udobřili jsme si ji zbylým párkem. Za svatostánkem byly bezvadné podmínky na pytlování, tak proč toho nevyužít? „Bohužel“ musíme ještě do občerstvovací stanice na čaj (s vysokohorskou přirážkou (asi za benzín do stodvacítky)).

Jelikož už se začalo stmívat, zamávali jsme gigakočce a pytlařili směrem dolů. Na obloze už začala svítit ISS a my se snažili dohlédnout dalekohledem do okének stanice (svítila duhově). Asi nikdo nebyl doma. Prošli jsme Černouškem (podle čeho se jmenuje tato vesnice?), černým lesem, který nás vyplivl přímo před školou. Nastal večer a jak už to na těchto výletech dovnitř bývá, začaly deskové hry. Tentokrát se hrály Osadníci i návykové Ligretto. Najednou všichni usnuli a nezbývalo než jít spát také.

Další ráno a opět nechuť vstávat. Možná za to může fakt, že ke snídani byla čínská polívka. Následoval Karel Magnát – hra pouze od 12 let. Spočívá pouze v tom, že musíte

pořádně přemýšlet a ovládat barvy. Ucpali jsme své vaky na jídlo bramborovou kaší, ubalili usky, zametli po sobě. Pak jsme se rozloučili a nabrali směr běřkovické vlakové nádraží. Vlak nás odvezl až domů, do Prahy.

Ještě něco zajímavého nakonec: Víte, že kočka nesní kaštan, ani když ho namažete párkem?

užuB