Zdice

Hle, čtenářovy zraky zabloudily na další článek, nezbývá mi tedy nic jiného než být potěšen a začít své vypravování o Kočovnících a jejich podivuhodných toulkách.

Sešli se tenkráte opět u klubovny. Jaké to bylo zase po čtrnácti dnech příjemné shledání. Všichni se vítali a bylo jim o poznání veseleji. Času měli dle Bužumburova mínění habaděj, a tak se jen velmi pozvolna přesunuli na tramvajovou refýž. K té tramvaj přijela takřka načas.

Na Hlavním nádraží se jejich skupinka opět rozrostla, a to natolik, že byli přinuceni přesunout se do vlaku, který odjížděl v ten podvečerní čas na Plzeň. Do Plzně ale jejich cesta nevedla. Tedy cesta do Plzně samozřejmě vedla, ale ta nebyla jejich. Čtenář jistě pochopil určitou nadsázku spojenou s obrazností a můžu tedy pokračovat vystoupením našich hrdinů ve Zdicích.

Zdice, to byl jejich cíl. Nevelké pošmourné dělnické městečko, které kdesi ve svých útrobách skrývalo základní školu. U té naší skupinu přivítal, poté co po cestě málem se potrefili se

splašeným koněm, školník. Bodrý to chlapík, starého ražení ramenáč. Školní tělocvična jim byla otevřena.

Večer strávili v duchu her a soutěží převážně deskového charakteru, samozřejmě povečeřeli a byli rádi, že jsou zase spolu. S tímto pocitem na mysli pozvolna pozhasínali a pousínali.

Ráno bylo vskutku rané, do tělocvičny se probojovali cvičenci a cvičitel tenisové hry. Skupina našich Kočovníků se ovšem razantním přístupem nedala zmást a zcela v poklidu, po vzoru anglického viktoriánského stylu, posnídala na přistavených lavičkách chléb s máslem a uzeninou. Ranní rozcvičku jim zcela nahradilo pozorování tenisových talentů, kteří v kuliších pilně prověřovali na žíněnkách svá těla.

Venku bylo chladno a mráz znesnadňoval jakýkoliv pohyb prstů nechráněných párem teplých rukavic. Kočovníci jsou ale příliš hrdinní na to, aby je záporná hodnota teploměru jakkoliv znejistěla či odradila od tradiční sobotní celodenní procházky po okolí navštíveného města. Vyrazili tedy zmužile na skalisko zvané Vraní skála.

Cesta byla mamutí. Nikoliv však ve smyslu velikosti jako spíše rozbahněnosti. Mazlavé bláto místy silně podkluzovalo a všelijak nohama smýkalo, kopec se táhl prudce do nebe, které bylo zachmuřené. Ale nesněžilo. Naopak sněhu bylo po málu, a tak se plánované osvěžení se sáňkováním nevydařilo. Cíl procházky však zcela vynahradil tuto dětskou kratochvíli. Rozhled kol kolem po lesích, lukách a královedvorském průmyslu byl excelentní. Odměna za námahu horalů je k smůle čtenáře slovesně nepopsatelnou skutečností.

Po pokochání se sestoupili na úpatí skaliska a rozdělali oheň pro zahřátí a opečení oběda. Lov, jak si zajisté čtenář všiml, této události nepředcházel, neboť zkušení Kočovníci s poledním hladem počítali a zjednodušili si přípravu donesením si vuřtů. Škoda, že chleba se jim nedostávalo dle potřeb.

Pozvolná cesta zpět byla utkána malými znepokojujícími zablouděními a všemožnými bludnými stezkami, nicméně se zdařila. Když se blížili zpět ke své základně, přepadával je mladší bratr noci, tedy večer. V

hodině návratu se s nimi rozloučil Marcel, jeden z vůdců spolku Kočovníků (odjížděl zpět do Prahy na maturitní ples své mladší sestry, také členky). Rozloučili se tedy s ním a počali přípravu večerního pokrmu. Za necelou půlhodinku si již všichni pochutnávali na bramborovém pyré s kousky uzené krkovice, aby se poté celý večer syti mohli oddávat společenským deskovým hrám.

Nedělní ráno naši hrdinové strávili zcela totožně jako to předešlé. Náplň výpravy již ale nebyla tolik namáhavá, cesta je dovedla pouze k vysílači za městem a odpoledne k cukrárně.

Nedlouho poté zahoukal vlak, nádražím se roznesl hlas ampliónu a Kočovníci se vydali domů, kde svá dobrodružství nadšeně vyprávěli maminkám a tatínkům.

Gimli