Březina

Po dlouhé době se mi podařilo zúčastnit se nefalšovaného třídenního Kočovnického výletu, a protože se mi to nestává moc často, tak jsem ochotně přijala těžký úděl zpravodaje. O cestě vlakem do cílové Březiny sice pohovořit nemohu, protože jsem jela se zásobovací četou autem, ale z tajného (přesto důvěryhodného) zdroje vím, že se ve vlaku nic nekalého ani závažného nedělo. Zásobovací četa se cestou stavěla v hypernově a na tomto místě shromáždila a zakoupila velké množství nejlevnějších potravin, které bleskovou rychlostí dopravila do Březinské školy. Najít školu by mohl být problém nebýt Kokešova detailního popisu („taková nízká hranatá budova“). Ve škole se nám zalíbilo, spousta rad pro školáky, počítač, televize, klávesy a obzvláště dvoumístné záchody (překonaly i Bělou pod Bezdězem - a to už je co říct). Po večeři nebylo možné odpustit si chvilku ligretta a na dobrou noc se hledá Nemo.

V chobotu ráno se na nás z pytlíků usmívaly tři dny staré housky, které jsme zapili podivně

zakaleným Pigi čajem, navlékli se do mnoha teplých vrstev a vyrazili do hor a skal. Hned na první prudký kopec jsme stoupali po stopách cyklisty, který jel očividně shora dolů a ještě očividněji neměl vůbec žádný pud sebezáchovy. Od jeho stopy jsme se po chvíli odpojili na cestičku hluboko zařízlou do vysoké skály. Pěšinka se po krátké době ze skály vynořila a dovedla nás na místo dalekého rozhledu, odkud jsme pozorovali letadélka kroužící nad blízkým letištěm. Z vyhlídky jsme šli stále po skalnatém okraji kopce a dorazili jsme ke skalnímu, pískovcovému hradu se spoustou kovových, stabilních zábradlíček a žebříčků a hlavně s dalekým rozhledem. Neváhali jsme a opět jsme se rozhlédli. Škoda jen, že bylo tak pošmourno, třeba bychom viděli dál, ale do Krkonoš vidět bylo. Hned pod hradem bylo dřevěné odpočívadlo a to bychom nebyli my, kdybychom si v něm neodpočinuli a nepoobědvali. Dělnický oběd (sekaná+ cibule+ hořčice+chleba) v nás zmizel (z části taky zmizel pod stolem, hlavně cibule byla cestovatelská) a

přeměnil se na energii, kterou jsme neváhali využít k dalšímu putování. Dalším cílem byl starý, rozpadlý mlýn, kde Hudla objevila každou šikmou plochu a na každé se nepříliš dobrovolně sklouzla. Po mlýnu jsme ještě navštívili skalní cisternu a mohli jsme se vydat k hlavnímu bodu sobotního programu. Trasa vedla cestou, necestou, polem, nepolem, a taky skrz dva ploty až do vesnice Mužský, ležící poblíž kopce Mužského. Na vrcholu tohoto kopce býval kdysi geologicky zajímavý skalní útvar, který ovšem pravděpodobně zničily povětrnostní podmínky. Když jsme se na kopec dostali my, už tam byl jen pomník a daleký výhled. A tak jsme se (už asi po páté) rozhlédli do daleka, určili jsme správný směr a vyrazili do Březiny. Cestu nám zastoupila restaurace a nám nezbylo než vkročit a ohřát se Pigi čajem. Někteří se ohřáli také kroketami nebo zmrzlinovým pohárem. Posíleni jsme počali sestupovat z hory dolů, do Březiny a hlavně do školy. Zde si každý našel zábavu dle vlastního Gusty (skládání „barbínkových“ puclíků,

dýdžejský triky na klávesách, vaření večeře, ligretto a hlavně neustálé omílání růžovokravího klipu ze „Sezame, otevři se“). Párky a kaše k večeři nás příjemně zaplnily a nezbývalo než ulehnout a usnout.

Ráno nás probudila vůně čočkové polévky (s Puckovou vydanou pomocí) a tak jsme hbitě vyskočili, umyli se a vychutnali si vydařenou snídani. A každou běžnou výletní neděli je potřeba zabalit a uklidit. Tahle neděle sice nebyla běžná, ale přestupní –tedy 29.2., jenže to nás bohužel nepříjemné povinnosti nezprostilo. Uklizeno bylo už kolem jedenácté. Paní si měla přijít vyzvednou školu až v jednu, a tak nezbylo než s volným časem nějak naložit. Zvolili jsme prohlídku místního polodřevěného kostelíka, který byl bohužel zavřený. Ale hřistě za školou bylo otevřené a to byla výzva. A přestože nás bylo krásných 11, tedy hotový fotbalový tým, rozdělili jsme se na dvě úderná družstva a frisbee zápas začal. Stejně jsme neměli fotbalový míč. A zápas taky skončil. O pár chvil později, a to tak, jak to nikdo nečekal.

Vyhrál delfín–tým nad kamzík-týmem (asi že jsme měli lepšího kameramana). Po vydatném zápase vydatný oběd –chleby s paštikou a spousta malinové a grepové limonády. Paní si převzala školu a my byli vyhoštěni na ulici, kde bylo nutné přečkat do příjezdu vlaku. Tento vzniklý čas jsme vyplnili pobytem v hospodě, kde jsme se bavili kutálením kroket po stole. Vlak nakonec skutečně přijel (ale to už byla autočeta v Praze) a i do Prahy se dostal. A dál už je to jiná pohádka.

Morče

P.S.: The question is, what is the Maňa