Tébézetka

Nejprve tam byl jeden, potom dva, a za nějakou dobu jich byl celý hlouček. Určitě se ptáte kde, kdy, kdo a proč. Budiž tedy, prozradím vám, že u klubovny, v pátek, Kočovníci. A nebylo to pro slepičí kvoč, nýbrž pro účast na nefalšovaném tradičním šestém ročníku turisticko-branného závodu. Od klubovny se netradičně početná banda přesunula na Hlavní nádraží, odkud, ochuzená o peníze a obohacená o lístky, se nakupila do vlaku.

Část trasy absolvovala busem, jelikož je tam míň místa, tudíž větší zábava. I když ve vlaku to bylo i s hudebním doprovodem mladých talentovaných umělců, což je přecpanému autobusu silnou konkurencí. Cílová stanice: Malá Hraštice. Z vlaku ven, do školy dovnitř. Na krajinu se pozvolna počal snášet soumrak, nezbývá tedy nic jiného, než dát krocana do trouby, vybrat si nějakého plyšáčka jako polštářek (nebo peřinu, že, Helmute) zalézt do spacoše a vyčkat pěkného rána.Pěkné ráno se neráčilo dostavit, a tak jsme nepohrdli ani obyčejným ránem, které na sebe nenechalo

dlouho čekat. Vyhnalo nás ze spacáku do místní sámošky a pekárny pro něco dobrého na zub i na žaludek k snídani, která se konala o chvíli později.

A po snídani do terénu, k místním rybníkům. A u rybníka co? No přece TBZ. Napřed si pěkně projdeme trasu, aby se nikdo neztratil. Ne všem to jednou stačilo. Když se umístily otázky i kontroly, nic nebránilo vypuštění prvního závodníka na okruh. Závodníků nebylo mnoho, pouhých 7, o to lítější boj to však byl. Běh trval přibližně hodinu, což se ale některým asi zdálo málo, a tak si trasu lehce prodloužili. Otázky byly velmi zapeklité, anebo rovnou úplně špatně položené, takže ani správně zodpovědět nešly. Některé ale zodpovědět šly, takže se stejně vidělo, kteří závodníci se dobře připravili (žádní - pozn. autora). Největší ztráty na účastnících se konaly přímo na trati, ale lanová lávka ve složitosti jen lehce pokulhávala. Azimutové kolečko letos pravděpodobně poprvé prošli všichni správně. Nakonec tedy všichni doběhli (došli, dofuněli – jak se kdo cítil) a

posílili se připraveným obědem, tradičním chlebem s paštikou a cibulí. Po rozmotání lávky jsme se vydali směrem ke Hraštici. Cestou jsme procházeli přes místo konání jednoho z minulých srazů oddílů, a tak jsme volný plácek využili. Každý k něčemu jinému. Někteří k použití létajícího talíře, k odzkoušení staré pumpy a využití vody z ní, Kosa s dalšími pamětníky pro chvilku nostalgie. Jenže začalo poprchávat, a tak bylo nutné pomyslit na návrat. A neskončilo jen u pomyšlení, návrat byl dokonce vykonán.

Ve škole se Kosovi konečně podařilo sehnat dostatek lidí, kteří byli ochotni učit se dlouho nevyzkoušenou hru Lodě, kterou hráli až do večeře (nějaká těstovinová kaše, nebo co to bylo). Po večeři byly vyhlášeny výsledky TBZ. Zajímá vás, jak to dopadlo? Poradím vám: nevyhrál Ikarus. On tam totiž vůbec nebyl. Ale nevyhrál ani Marcel. Ten tam sice byl, ale neběžel, jelikož organizoval azimutové kolečko. Už se ale blížíme. Ještě jsem zapomněla, že nevyhrál ani Jake. Aby jo, když se s Eidamem ztratili. Takže

nevyhrál ani Eidam. Konec protahování. Celkově vyhrál Kokeš, z dětí potom Helmut. Blahopřejeme. O vaši čokoládu se rádi postaráme.

V neděli ráno jsme stejně jako v sobotu vstali a nakoupili. Po nákupu byla opět snídaně. Jak stereotypní. Po snídani se opět hrály lodě, balilo se, uklízelo. Až do oběda.

K obědu byla klasická čínská polévka. Není náročná na přípravu a je občas chutná. Po obědě si přišla školu převzít paní ředitelka. A tak jsme vyklidili školu, zamávali těm, co nás hodlali opustit Kosovým autem a odebrali jsme se do místní cukrárny pekárny, přičemž jsme samozřejmě upřednostnili cukrárnu, a tu jsme náležitě vyplenili. A z cukrárny už jen na vlak, na autobus, na vlak, na tramvaj. Na večeři.

Morče