Velikonoční humpolecké Pelhřimovsko

V pravidelné rubrice Deníček domácích zpravodajů vám tentokrát přinášíme reportáž z ojedinělé a kultovní akce určené pro ty starší z vás, kteří již něco vydrží. Ano, mnozí jistě pochopili, že mluvím o …. ale nebudeme zbytečně prozrazovat, radši vám rovnou prozradím, o co šlo. Vzhledem k tomu, že jsem z naléhavých důvodů dorazil na místo konání až v pátek, zatímco ostatní tam byli již od čtvrtka, vynechám tedy ve svém popisu celý čtvrtek a velkou část pátku. Takže:

Ke splnění náročného úkolu nalézti kdesi na Pelhřimovsku zbytek výpravy mi byla přidělena dvojčlenná posila ve složení Pucek a Pískle. Bez problémů jsem je nalezl na klubovně a vydal potřebné pokyny. Po transportu na autobusové nádraží do Roztyl nastalo hledání správného stanoviště, odkud měl daný spoj vyrážet. Nechal jsem tým hledat a vyrazil opatřit si nějaké to potravinstvo, ačkoliv mě Pískle s Puckem lákaly na jejich neotřelé menu (hlavním bodem byla tlačenka a mazanec, tlačenku nemám rád a

mazanec jsem se rozhodl si dát jako zákusek). K mému překvapení se hledačky během nákupu zařadily do fronty na bus, který jsem si posléze ověřil jakožto správný. A tak se jelo.

Cílem byla první zastávka v Humpolci, kde pršelo a z autobusu se mi vůbec nechtělo. Nicméně jsme navázali kontakt se zbytkem skupiny a vyrazili za nimi. Oni se obětovali a s přemáháním na nás čekali v 7 km vzdáleném pohostinství. Během cesty probíhala mobilní komunikace s navigátorem panem K., jenž nám telefonoval systémem GPS („Gde pořád ste?!“). Nakonec se nám podařilo s týmem Beta navázat vizuální kontakt a připojili jsme se k nim. To spočívalo v tom, že jsme se vydali námi již prošlou cestou zpět směr Humpolec. Zakotvili jsme v romantickém údolíčku, kde se lehce dalo spadnout do potoka a kde neznámý pachatel zcizil Hakisovi botu. Naštěstí byla ráno opět nalezena.

Ráno nás zastihlo nepřipravené, zato v poledne už jsme byli po snídani, složené z čínské polévky a vody. Tato ranní (řekněme raději dopolední či polední) kombinace

nás ostatně pronásledovala celé Velikonoce. Tak tedy bylo snědeno a mohlo se pokračovat v původním plánu. Cílem byl opět Humpolec (není v tom názvu cosi magického?), kam jsme se dostavili krátce po poledni okolo třetí či čtvrté hodiny. Dali jsme si tedy oběd, pak ještě jeden a to už bylo na Irdu moc, takže jela domů. Posilněni jídlem jsme zdolali náročnou exkurzi do městského parku, kde je k vidění pamětní deska známého přistěhovalce Hliníka, neboť každý jistě ví, že Hliník se odstěhoval do Humpolce. Pouze Hakis byl natolik vyčerpán, že raději hlídal věci. Náročnost vycházky si vyžádala ještě jednu návštěvu samoobsluhy, kde jsme patřičně snížili stavy benátových tyčinek a paní prodavačka se z neznámého důvodu divně koukala na Pídlera. Lezli jsme na kopec, byl hrozně vysokej a nahoře něco bylo. Byl to hrad Orlík! No, nebyl to úplný hrad, pouze zřícenina a navíc ji usilovně rozkopával místní spolek pro její obnovu. Nechali jsme je pracovat a zběžně nakoukli do hradních prostor. Studna v podhradí zase

překvapila nálezem mrtvého muže, který učinil mrtvý muž. Nebylo psáno, co tam našel, ale ukončili kvůli tomu obnovu studny. Vypomohli jsme tedy se zasypáváním studně a pak seběhli na krátkou zastávku do blízké vsi. Den se nachýlil a nezbylo nám než se zakopat do lesa. Nebylo jednoduché vybrat místo na spaní mezi spoustou podobných a pěkných míst hned vedle sebe. Výsledkem bylo jedno z těch stejných míst a večeří se mělo stát kuřecí masíčko. Všichni se s chutí nacpali, pouze Ikarus vykřikoval, že dostane salmonelózu a nechtěl jíst. Když nechtěl, nemohli jsme ho samozřejmě nutit a museli jsme se obětovat a sníst jeho porci. Ukolébáni Ikarusovým bědováním jsme zvolna usnuli.

Ráno mě do nosu udeřila povědomá vůně. Ááá, že by čínská polévka? Ano, v Hakisově provedení dokonce kombinovaná s čajem. Po této tradiční stravě vedly naše kroky na vcelku nedaleké tábořiště, které skýtalo prostor ke mnoha zábavám. Vyjmenuji pouze některé: lezení na velkou strážní věž, lezení na malou strážní věž, šiškování nic

netušících obětí z věže, šiškování Ikaruse vylezlého na věži, konzumace iráckých infikovaných sušenek, kanada, frisbee s krabičkou od sýra a v neposlední řadě také dlouhotrvající bitka a její sledování. No a na závěr obídek. To už jsme ale došli k názoru, že tento den jsme se doposud nikde nestavili na čaj, což bylo třeba napravit. Náprava, jejímž hlavním cílem bylo nalezení vesnice s otevřeným pohostinstvím, probíhala až do večera. Nejprve byla přerušena nálezem rybníku a nestřežené lodičky, na které provedli Hobo s Pídlerem vědeckou expedici.V první vesnici byl pouze zavřený kulturák, zato jsme se zvážili na autováze. Bylo to asi 570 kg. Další vesnice byla daleko, takže jsme tam nešli a navíc se tu či onde objevovaly tajemné kusy kamenů. Nejčastěji to bylo v něčích věcech, nejlépe tak, aby o tom dotyčný nevěděl. Když jsme začali propadat beznaději, poradila nám kouzelná babička. Její rada však nebyla zcela srozumitelná, takže jsme se museli v další obci opět zeptat. Během čekání na odpověď stihla Pískle

naučit místního psa, jak má okusovat větve ze stromu. Místní nám tentokrát poradili dobře, ale vzhledem k pokročilé době jsme před návštěvou samotné občerstvovny zakotvili v blízkém lese. Hakis už zase nemohl a tak hlídal. Samotná návštěva restaurace byla zajímavá hned několika věcmi: panem vrchním, paní vrchní a Ikarusem, který vyžral celý automat na žvýkačky. No a ještě jsme cestou viděli traktorovou prodejnu! Co víc si přát! Snad jen aby Hakis neprchl i s věcmi. To se samozřejmě nestalo, zato však všechno nasbírané dřevo sám zase spálil, ještě než jsme se stačili vrátit. Dokonce si i vymyslel jakousi nepravděpodobnou výmluvu, že se mu udělalo špatně nebo co. Leda tak z těch špaget, které jsme po návratu vařili.

Ráno mě do nosu udeřila podezřele povědomá vůně. Nebudu ani jmenovat, co to bylo, každý si jistě domyslí sám. Kosa použil strategickou lest spočívající v tom, že nám oznámil odjezd vlaku o půl hodiny dřív. Správně si spočítal, že jinak by nás na nádraží včas nedokopal. Takhle nám ještě stihl

zarecitovat jakousi hlubokomyslnou básničku, kterou si přečetl na zdi nádraží. No a pak přisupěl osobáček, takže jsme kopli do vrtule, práskli do bot a vzali dráhu. A takhle nějak to bylo.

Marcel