Noční pochod

Byl duben (pátek), nočního pochodu čas. 1,2,3,4,5,6,7…10.. (došli mi ruce) a už nás tu bylo dosti (tentokráte v nečekaně hojném počtu) na to, abychom vyjeli vstříc bláznivému dobrodružství – tradičnímu Nočnímu pochodu. Nakoupit lístky a rychle do vlaku, který směřoval na Liběchov. Tam jsme také vystoupili a pokochali se mělnickým Themelínem, který nás na oplátku odměnil pořádným čmoudem.

A šlo se. Cestou jsme tradičně zastavili v jednom z tupadelských zařízení, kde jsme nasbírali tolik potřebné síly na nadcházející dlouhou cestu. Pozvolna se začalo šeřit a zanedlouho nastala dokonce tma. Nebylo vidět na vlastní krok, natož na něčí jiný, a za chvíli nebylo vidět dokonce ani na špičku nosu. A pak někdo rozsvítil. Aha, pan Měsíc. Hodnej strejda.

Dorazili jsme na místo PP (plné prachu nebo taky pod převis), tedy místo, které nám bylo předurčeno i na další prašnou noc. Jak jsme si ustlali, tak jsme usnuli.

Ráno (dopoledne) už bylo pozdě na snídani, ale řekli jsme si, že přece

nebudeme hladovět. Zamázli jsme si tedy žaludek hrůznými slizy, většinou to byl sliz s piškoty, sliz s přesnídávkou nebo sliz se slizem.

Zanedlouho se ale žaludek-nevděčník ozval znovu. Nezbylo nám tedy nic jiného, než si udělat čas na oběd. Někdo si uklohnil něco teplého, někdo něco studeného, snad se ale najedli všichni.

Konečně se mohlo vyrazit. Nejprve jsme šli ke studánce nabrat vodu, vyčistit si zoubky, někoho polít a nebo udělat cokoliv jiného. Každý podle svého gusta. Pak jsme pokračovali dál. Trasa uháněla kamsi kupředu, a tak jsme se po ní tedy vydali. Přes různá panoramata jsme se dostali až na rozcestí. Tam nás vyzvedl oddíl, se kterým jsme si měli zahrát pár her.

Ta první spočívala v tom, že jsme posbírali všechny větve a poražené stromky, co jsme našli, a těmi přehradili cestu. Druhý oddíl měl pak projít touto cestou, aniž bychom viděli jejich čísla. Jelikož jsme neuhádli žádné číslo (a to ani když jsme tipovali a byli vybaveni dalekohledem a kamerou), nevyhráli jsme. Na druhé hře jsem

nebyl, tak vám ji bohužel nepopíšu, ale za to vám prozradím, že jsme vyhráli (vyloženě jsi jim chyběl, Bužu - Gimli).

Poněvadž byly k dispozici lana a Pusťák, šlo se lozit. Někteří šli sice navštívit občerstvovací zařízení, ale to nemohlo zabránit zbytku v tom, aby v lození nepokračoval.

K večeru jsme se vrátili pod převis a tam jsme si pochopitelně udělali večeři. Vařila se jídla chutná, nechutná (knedlo, zelo, paštiko). Pak se hrálo a povídalo až do noci. A jelikož už byla noc, všichni usnuli jako špalek (to se divím, že to chrápání převis vydržel).

Ráno (pozdní ráno) všichni vstali a jali se balit svoje USky, opět se ale ukázalo, že se pod převisem nedá balit bez prachu a listí (ach, jak šustí). Po snídani jsme se skouleli do údolí a naštrádovali si to přímo do Osinalic, abychom se tam omyli, nabrali vodu, někoho polili a zkontrolovali tamější pulčí populaci. Sice tradičně nepršelo, ale zato bylo šílené vedro. Co je lepší? Být mokrý od deště nebo od potu? A ještě ke všemu se nám lepil asfalt na

paty. To je smůla, co?

Dorazili jsme zpátky do Liběchova, s tradiční zastávkou v restauračním zařízení Tupadel, kde někteří slintali a oblejzali spoustu motorek. V Liběchově jsme chvíli čekali na vlak. A tradá do Prahy. To se nám to zase pěkně vyvedlo.

Bužu Játonepsal II.