Rakovnicko

Bylo jednou jedno malé nádraží, v Dejvicích se nacházelo. A do něj přicházeli lidé a nasedali na vláčky a odjížděli do dalekých krajů. A jednoho dne, pátek to byl, se na našem milém nádražíčku sešla podivná partička. Bylo jich tam devět, každý jiný a všichni zvláštní. A sedm z nich nasedlo do milého vláčku a dva jeli kouzelným autem. Po dlouhé a strastiplné cestě vláček zastavil v daleké vísce zvané Lužná a naše partička z nich vyběhla. A ti zbylí dva se tam taktéž dostali, sice pozdě, ale přece.

Blížil se večer, ale nikdo z nich se tmy nebál, a tak si vzali svých pět švestek a vyrazili do divočiny. Šli cestou necestou, všude kolem nich hustý les, z něho se ozývalo houkání všech lesních potvor, ale nikdo se ani nezachvěl. Však jich bylo devět a měli pro strach uděláno. Když už byla opravdu tma, u ohníčku spořádali svůj žvanec, zapěli si své oblíbené odrhovačky a šli spát.

Brzy ráno se na obloze objevilo zlé znamení. Nějaká příšera se vrhla na Slunce! Všichni se lekli, ale

Sluníčko příšeru odehnalo a tak si všichni oddechli a šli zase spát.

Dopoledne ten veselý spolek vstal, dal si zas trochu jídla a pln sil vyrazil do nejbližšího městečka zvané Rakovník. Davy lidí je vítali a chtěli pohostit, ale oni skromně sedli na náměstí a radovali se z pěkného dne. A ještě k tomu jim přijel další kumpán. Ale tato pohoda dlouho nevydržela. Na obloze se objevily temné, černé mraky. Rychle naházet saky paky do kouzelného autíčka, jež se tu zase objevilo, a vyrazit. Ale daleko nedošli. Brzy opravdu začalo pršet, tak se schovali pod most a čekali, až to přejde. A to se také stalo, tak zas vylezli a šli dál. Jenže počasí je nešetřilo, a tak do další vesničky došli zcela promočeni. Krátce se posilnili čajem a odhodlaně vyrazili dál.

Netrvalo to dlouho a dorazili do starého lomu. A co tam chtěli dělat? Dát si oběd. Poté vytáhli z kouzelného autíčka lana, háky, klíny, mačky a tak a šli lézt. Tedy jenom někteří, ostatní leželi, hlídali a duševně podporovali ty lezoucí. Takto jim uběhlo

odpoledne a přiblížil se večer. Postavili si přístřešek, posléze ho zbourali a postavili znova. A šli si uklohnit večeři. Zvládli to rychle a bez problémů, vždyť jich bylo deset, jeden statečnější druhý. Opět si u ohníčku zapěli písně, ale když začalo pršet, zalezli do svých spacáčků. Zpěv však ještě chvíli pokračoval.

Další den se naši dobrodruzi probudili zcela odpočatí a připraveni na další den plný absolutního lenošení a nicnedělání. To se bohužel nekonalo, neb museli urazit ještě dlouhou cestu. Inu, posilnili se snídaní a vyrazili. Strašlivý vedro, a tak se u brodu zavodnili a šli statečně dál. Cesta tu není, šli polem nepolem zpět do Rakovníka. Slunce praží, ale poctivého nepálí. Cesta se krátí a proto brzy došli. Kam? Přece na nádraží za svými kamarády vláčky. Stačí pěkně poprosit a už se vezou do Prahy, kde se také rozejdou, aby se mohli zase někdy sejít. A s jejich rozchodem také končí náš příběh.

Pohádkář Vigo