Tábor

Jo, to bylo tenkrát, jak jsme byli na táboře. To teda bylo, to jo. Jakže se to celé seběhlo? No, to máte tak. Pryč ze školy domů, popadnout kufr, uzdu a brodvak a utíkat honem honem ke klubovně. Jste tam. Celí udýchaní? Zpocení? Unavení? Vyčerpaní? Ať už na tom jste, jak chcete, je to jedno. Alespoň mně. Ale vám určitě taky, protože už s napětím odpočíváte a odpočítáváte poslední vteřinky, které, až se rozplynou, tak zmizí. A s nimi i rodiče. To tedy znamená jediné – svobodu. Závěrem tohoto odstavce ještě malou poznámku: Svoboda je relativní a takřka nedosažitelná. Proč to vám vysvětlím někdy jindy.

Příběh: V zemi kdesi na Zemi, mezi mezí dnešní Bolívie a Chile, se na území dnešního Peru, ale spíše, abych nepletl, na místě dnešního státu Chile, čile rozrostla říše Inků. A jak tak vzkvétala, tak byla čím dál tím větší a větší. To bylo důsledkem rozpínavosti Inckého národa. Příčinou rozpínavosti byly především brambory a jejich setsakramenskej dostatek, z kterého poté pramenila zvýšená

porodnost a snížená úmrtnost, tedy dostatek lidí, kteří byli schopni životaschopného života. Jednoho dne rozpínavost pohltila i jeden z přilehlých kmenů. Ten neměl ani moc šanci se bránit. Protože v postatě ani nikdo moc neútočil. Polapil je totiž Otrokář. Ten dlouho neotálel a prodal je Inkům. Přesněji incké honoraci. Kmen polapený se brzy projevil jako kmen velmi zručný a schopný a zanedlouho splynul s ostatním lidem téměř k nerozeznání. Incká idyla by neměla chybu, kdyby se ovšem neobjevil problém – Španělé. Z počátku vše vypadalo velmi nevinně. Jacísi odrbanci, poprosili o vodu a poté se zvědavě avšak mírumilovně potloukali kolem. Kámen úrazu ovšem nastal, když se objevilo, že zmizel Inka. Tedy nejvyšší a nejmocnější, vládce Inků. Ano, ano, Inka rovná se vládce Inků. Co teď? Naštěstí vše vyřešila rada starších, která jednohlasně usoudila, že se nedá nic dělat kromě jedné věci – volby nového Inky. Tak se taky stalo. Pak se ale začali Španělé objevovat čím dál častěji a jejich počet narůstal. Nakonec

nezbylo nic jiného než zachránit alespoň lid. Honorace se statečně obětovala při obraně města, zatímco lid prchal najít nové útočiště. Spíše však obraniště. Na útok neměl nikdo ani pomyšlení. Utíkali dlouho, prošli přes několiko pohoří a povodí, aby po strastiplné cestě konečně dorazili na místo zaslíbené. Hrstka Španělů sice incký lid celou cestu pronásledovala, ale vzhledem k jejich zesláblosti je nebyl problém vyřídit. Nastalo období klidu, budování a voleb. Zvolil se nový Inka, nový Velekněz, nový Otrokář a nový Pasák lam. Tedy nová správa říše, které byl konečně dopřán klid a svit boha slunce Šatyho. A jak to celé pokračovalo se dozvíte až někdy jindy.

Tak jo, letos se tábor konal jinde. U Lesné, nedaleko vzdálené od Velké Chyšky, která, jak by nám pověděla mapa, leží u Pacova, rodiště básníka Antonína Sovy. Nikoliv však primáře. Pouze básníka. Místo je to pěkné, kolem les, potůčky, loučky, kopečky. Krása. Jediná nevýhoda snad bylo rozhrabané koryto Trnávky, kde by se jinak dalo i koupat. Tábor a

jeho stavby byly klasické, prostě stany, jídelna, kuchyně, umývárky obé. Novinkou však byl sklípek. Dřevěný kamrlík, zapuštěný nepříliš do svahu, připomínající srub trpaslíka Pilkina. Musí se nechat, že Řopík, tedy betonový obraný bunkr všem známý z Úterského potoka, je nepřekonatelný. Ale všechno lze nějak překlenout. Když už se zmiňuji o táborových stavbách, musím nezapomenout zmínit Pídlerův bazének.

Sice jsem nenašel příležitost se v něm vykoupat, ale poskytl mi alespoň příležitost pozorovat a zblízka poznat zlatého potápníka. Alespoň šesticentimetrového vodního brouka dravce. Ale jak se takový brouk živí, to vám vysvětlím někdy jindy.

Zkrátka a jednoduše, to byl zase tábor. A rád bych vám popsal, kolik věcí jsem zažil a jak se mi na táboře líbilo atd. Ale není čas. Třeba v dalším čísle. Třeba tam můžete napsat i vy. Třeba je chyba. Raději určitě. Takže určitě. Mějte se hezky v novém školním roce a o tom všem třeba určitě někdy jindy.

Táborník